Bejby nebude sedět v koutku!

Posted on Posted in nevýchova

Existuje několik druhů hororů a jedním z nich je organizované cvičení pro děti aka „hernička“. Řízené přidělování a odebírání všeho, co vás právě zaujme. Jen co si vydobijete xylofon, seberou vám ho s tím, že dřívka se líp hodí k doprovodu koledy, která vás ale vůbec nezajímá, protože právě potřebujete vykomunikovat, kam a proč zmizel ten xylofon! Trochu méně koncentrovaná hrůza se pak nachází v dětském koutku přilehlém k občerstvovacímu zařízení pro sešlé matky. Poměr plastu ku živé hmotě je ale prakticky srovnatelný bez ohledu na stupeň organizovanosti.

Největší hrůzou herních koutků nejsou ale torza tělíček, utrhané ručičky a hlavy s chemlonovými vlasy. Jsou to ztracený hlavy těch maminek, který se snaží trhat ručičky a křídla svým dětem.

Včera jsem byla svědkem jednoho takového (pro mnohé typického) dopoledne. Maminka s dvěma dětmi se sejde s kamarádkou (očividně ještě v šestinedělí) na kávu, aby probraly všechno od porodu až ke kaprovi (novorozenec nebo kapr, oba voní po rybině stejně), mrmlající uzlík spí na prsu a větší děti jsou odvrženy do hracího koutku.

„Prosimvás jděte si hrát támhle, tady se nemotejte. Péťo můžeš si vzít tu motorku s sebou?! Ty seš opravdu strašnej, to snad neni možný. Jdi na tu žíněnku prosimtě! A nechcete čůrat?“

Jeden by se zaradoval, krabice plné transformerů, plyšových pracholapů všech tvarů a velikostí, stavebnice v různých stádiích opotřebení a dokonce i kuchyňka s funkčními dvířky od trouby! Jenže to by nesměl mít za zády starostlivou matku pečující horlivě, byť už trochu nasraně, o svoje ratolesti.

„Peťo, pojď sem, pojď si dát dort. Slyšíš? Nechceš čůrat? Pojď sem, tady, dort! No tak já nevim, já na tebe mluvim a ty mi ani neodpovíš? A co polívku, nechceš polívku? Je čočková. Tak aspoň lžičku. Já ti to tady kupuju a ty to nejíš. No dobře, tak jak chceš, to je tvůj problém. Až budeš mít hlad, tak za mnou nechoď!“ Férová nabídka přechází rychle do přesvědčovací polohy, následuje ublíženecká klička a celý krmný manévr je brilantně zakončen cross-checkem, ze kterého je hráči trochu těsno na hrudi.

Hra pokračuje, zápas se dostal do klidnější fáze, když tu útok ze zálohy! Genderem přímo do rozkroku!

„Péťo nevidíš, že to spadlo? Jdi tý holčičce pomoct, ne? Nevidíš, že to nezvládá? No tak šup! Zvedni ten zadek!...To je neuvěřitelný, on se prostě nezvedne?!... Vidíš to, typickej chlap. Všichni jste stejný.“

Péťa je slušně vychovaný chlapec, zdraví „dobrý den“ a „nashledanou“, protože „tak se to doma říká“ a ani s mým hlaholivým „ahóóój“ neztrácí balanc. Mluví se mnou spisovně, tiše, říká mi „paní“ a vůbec je to dost konzervativní typ. Řád očividně musí být. Jen s mámou už moc nemluví.

Ha! Objevili jsme strašidelný hrad s katapultem, plastová husa se snaží otráveným špenátem zneškodnit hlídacího draka v podhradí a zmocnit se velení. Padne ale do pasti bílému medvědovi s růžovou tlapkou, který ji odvrhá katapultovacím zařízením do bažin! Adrenalin stoupá, co vám budu povídat. Jen tady něco pořád nepříjemně monotónně hučí...

„Nemáš žízeň? Pojďte se napít! Nechcete čůrat? Péťo, Andulko! Limonádka, pojďte! Nechcete čůrat? Oni mě snad neslyší! To neni možný! Já se z nich zbláznim. Všechny děti jsou tak hodný, jen ty moje jsou teda strašný. Neposlouchaj vůbec, já ti tak závidim, že máš jedno ještě malý a druhý ve školce.“

Péťa neslyší, Andulka neslyší a já už taky neposlouchám. Nechávam to ševelení plynout bitevním polem, kolem strašidelnýho hradu, přes bažiny kouzelných leknínů, nad světem medvídků a plyšových obrů. Péťa nebyl neposlušný, jen opravdu neslyšel. Byl v jiném světě, v úplně jiné realitě, kam zvuky z venčí nepronikly. A vím to, protože jsem tam byla s ním.

Pokud nejste schopni se ke svým dětem přidat, nevadí. Dejte si v klidu kávu, laskonku a nechte je na pokoji. Možná nesplní tabulkový příjem tekutin a sacharidů, možná si cvrnknou do kalhot, ale nikomu z nás nepraskne hlava... a srdce.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *